Jana přišla s neodolatelným výletem. Měla se někomu podívat na zahradu v Mikulově. Sbalila všechny ty svoje zahradní pomůcky, tužky, foťák a hlavně zbytek rodiny i se tchýní a jelo se. Byla neděle hnedle po obědě, tudíž ideální čas na výlet.
Pána i se zahradou jsme objevili na krásný třetí pokus. Zanechali jsme paní slavnou zahradní architektku svému pracovnímu osudu a vyrazili směr Mikulov centrum.
Geocaching v Mikulově
První, co děti zajímalo, nebyly překvapivě kešky, ale zmrzlina. No ale keškovalo se hned po jejím slízání. Locus mi ukázal, že nejbližší se nachází přímo někde na zámku a tak jsme se tam vydali.
Jelikož jsme, co se týče kečingu, naprostí zelenáči, chvíli jsme zmateně pobíhali po parku, než nás napadlo, že můžeme i do patra. Nalezení kešky byla už jen otázka času. Moc se nám to líbilo. Bohužel po rozbalení motáku jsme zjistili, že nikdo z nás nemá žádnou psací potřebu a tak jsme ji zase vrátili zpět do pouzdra a museli odejít někam, kde by se dala propiska zakoupit.
Informační centrum
Jáchyma s Agátou bleskurychle napadlo, že by mohli koupit propisku i s pohledem a ten poslat jejich milované paní učitelce. Tak se i stalo. Jenom s tím rozdílem, že propisku na prodej neměli a museli si ji jenom půjčit a pak vrátit. Naštěstí jsme objevili set „zápisník z Mikulova s propiskou“ za 35 kč, tak jsme museli dva koupit. Pak jsme se vrátili na zámek a podepsali se na ten papír.
Židovská restaurace
Maminka splnila misi, doběhla nás a šlo se k další kešce. Tu jsme ale nemohli dlouho najít, až se jedné zkušené kačerce dětí zželelo a podala nám ji. Měla ji totiž v ruce. Byla věnovaná Tonymu Ducháčkovi a Michalu Ambrožovi.
Jelikož jsme se zrovna nacházeli před židovskou restaurací, napadlo nás, zajít si na židovský oběd. Konec konců jsme chtěli vidět také židovský hřbitov, tak nám to docela ladilo.
Objednali jsme si. Já zlatou polévku a musím říct, že to byla nejlepší polévka v mém životě. Byl to slepičí vývar s koprem. Pak jsem to trochu pokazil a dal jsem si šoulet, protože jsem nevěděl, co to je. Jsou to kroupy s fazolema. Jelikož to bylo s kachmím masem, tak mi to nakonec taky chutnalo, i když jsem tušil, že bych mohl vybrat i lépe.
Mamka měla sladné kapsičky plněné kachním masem a povidlama. A Jana to vyhrála, když si objednala kuřecí maso na švestkové omáčce. Děti šly do sladkého pokrmu.
Ochutnal jsem nakonec ode všech a musím uznat, že ti židé mají minimálně smysl pro dobré žrádlo. Všechno bylo dokonalé a je mi líto, že je Mikulov tak daleko, šel bych to tam okusit všechno.
Kozí hrádek
Další zastávka byla keška na Kozím hrádku. Tu jsme ovšem nenašli a nikdo před námi ani po nás taky ne. Kozí hrádek byl totiž obsazen kačery, kteří dělali jako by fotili panoramata, dýchali vzduch, spali … a po očku nás pozorovali, kdy vypadneme. Kačři totiž hledají kešky tajně a nikdo nesmí poznat, že tam hledají, protože by to mohl někdo vidět, kešku ukradnout a pak by tam už nikdo nic nenašel. A to se tam taky pravděpodobně stalo.
Odjezd z Mikulova
Z Hrádku se šlo dolů kolem židovského hřbitova, ale už jsme měli dost. Tak se šlo rovnou k autu. Cestou domů se nic zvláštního nestalo. Jenom mě napadlo, že Mikulov je boží a že to byl prima výlet.
