Don Giovanni – moje první opera v životě

Tak se mi stala prapodivná věc. Přítel Jiří mě u v hospodě U Slezáčků onehdy přesvědčil k návštěvě opery. Argumentoval především volňáskama a dalešickým pivem v prostorách blízkých divadlu. Po několika pokusech zdvořile odmítnout jsem mu nakonec účast přislíbil a okamžitě záležitost pustil z hlavy.

Dlužno dodati, že se jednalo o operu Don Giovanni a hrála se v Národním divadle Brno . Také bych rád připomněl, že nejsem žádný buran a pár popěvků od Mozarta znám. Viděl jsem také film Amadeus od Formana a cédéčko Requiem mám dokonce docela i naposlouchané.

Bohužel krom džín nevlastním žádný jiný společenský oděv a tak jsem musel za bráchou, aby mi něco půjčil. Můj bratr je však o 20 kg hubenější a tak jsem se v těch jeho šatech necítil moc dobře. Ani pivo a guláš před začátkem představení zrovna břichu neulevily a tak mi bylo špatně. Doufal jsem, že si alespoň rozepnu kalhoty, až se zhasne, ale to možné nebylo. Zas taková tma tam nebyla.

O příběhu Dona Giovanniho jsem nevěděl lautr nic. Také jsem se divil, že se opera zpívá v italštině, protože Mozart byl přece rakušák. Naštěstí se nad jevištěm promítaly titulky. A jelikož to celé začalo vraždou, měl jsem krom zážitku hudebního navíc ještě detektivku. Řekl bych, že většina lidí v sále znala operu nazpaměť a jen sledovala výkony zpěváků. Já jsem vážně netušil co bude dál a docela mě to bavilo.

Ohledně opery jsem měl vždy jasno. Jakmile na ni  narazím v televizi, okamžitě přepínám. Tady jsem ale k přepínání neměl žádné důvody. Jedním slovem to bylo krásné. Nevím, jak bych to popsal obšírněji. Chce to zažít. Dokonce jsem přestal vnímat i ty kalhoty, vážně mi tam bylo dobře a dokonce jsem dokázal nemyslet na práci, což se mi nestává ani po 6 pivech večer v posteli.

Tak když už jsem tím novopečeným znalcem opery, musím ještě dodat, že nejlepší byl Leporello  a že jsem tleskal jako blázen a že si pořídím volnější oblek a půjdu zas. A naschvál si o tom zase nic dopředu nepřečtu 🙂